ROZPĚRKY - Pete Ramey

10.12.2019

"Prosím nepřekrucujte tento článek tak, aby to vyznělo, jako že přílišný tlak rozpěrek neexistuje a nemůže škodit.

Rozpěrky, chodidlo, střelka a kopytní stěna - všechno má svůj podíl na nesení váhy koně, a přílišné zatížení kterékoliv z těchto základních struktur kopyta zcela jistě způsobí problémy. Změna v mém myšlení a následně i v trimování spočívá v tom, že teď jsem přesvědčen, že rozpěrky "chtějí" nést více váhy, než jsem si myslel předtím. Kolik? To se liší od případu k případu. Hlavně podle terénu, na kterém se má kůň pohybovat, záleží také na zdraví koně a na jeho individuálním využití.

- Pete

Tento článek koresponduje s článkem: JEDNO KOPYTO NA CELÝ ROK? https://www.mustang-trim.cz/l/jedno-kopyto-na-cely-rok-pete-ramey/

Povrch živé rohoviny střelky a vnější periferie chodidla u bílé čáry se u bosého koně trimuje málokdy, ale oblast mezi tím je velmi kritická a složitá záležitost, a její úprava se může u každého koně velmi lišit podle terénu, typu využití a stavu kopyt.

Není pravděpodobné, že byste se během trimu dořezali krve, pokud jste srozuměni s přirozeným tvarem/funkcí vnitřních struktur kopyta, stejně jako se základní potřebou koně mít stejnoměrně silné, mozolnaté chodidlo.

Kopytní kost poskytuje oporu pro základnu přední části kopyta, laterální chrupavky formují základ pro zadní část. U tohoto kadaveru kopyta domácího koně, bylo odstraněno všechno, co není přímo pod kopytní kostí a laterálními chrupavkami. Podle mého názoru, všechno co zde zbylo, je určeno především pro vertikální oporu a distribuci energie.

Vše, co jsem odstranil, je primárně určeno pro ochranu vnitřních struktur před vnějšími vlivy (k tomu patří i vnější část tvrdých patek). Vnější stěna tvoří velmi důležité ochranné pouzdro, ale je to pouzdro.

Trojúhelník, tvořený tvrdou patkou a rozpěrkou vnímám jako "rozcestí" mezi podpůrnou stěnou (rozpěrky) a ochranným štítem kopyta (vnější stěna). Materiál kopytní stěny, který roste zespod laterálních chrupavek vnímám jako "tvrdé patky". To zahrnuje i rozpěrky. Je naprosto zásadní, abyste neposuzovali nohu, která musí dobře fungovat na různorodém terénu a mechanické síly, které na ni působí, v perspektivě koně, stojícího na rovném, pevném povrchu (jako je např, beton).

Svažitost rozpěrek umožňuje expanzi, ale tato expanze musí mít možnost dotknout se při plném zatížení země, aby poskytovala skutečnou oporu. Když budete s rozpěrkami zacházet jako s důležitou vertikální oporou, budete úspěšnější v rehabilitaci případů kopyt po schvácení, nebo u koní, kteří mají slabé lamelové spojení kopytní stěny, nebo ztenčená chodidla.

Jen málo odborníků na tuto problematiku by nesouhlasilo s tím, že princip vertikální flexe laterálních chrupavek (tedy kopytní mechanismus - expanze při došlapu a opětovné smrštění po zdvihu kopyta) je primárním systémem pro absorpci šoku (rázové vlny při nárazu koňské nohy o zem při došlapu). Skoro všichni se také shodnou na tom, že tvrdé patky by měly nést váhu zadní části kopyta. Vnitřní část tvrdé patky roste přímo ze základny laterální chrupavky, a rozpěrka taktéž. Přechod mezi těmito dvěma strukturami je plynulý. Proč by tedy opora tvrdé patky byla fyziologicky správná a opora rozpěrky nesprávná? Je to jedno a totéž. Domnívám se, že je chyba odstranit vnitřní stranu stěny (rozcestí, které tvoří rozpěrka) a domnívat se, že vnější stěna tvrdé patky je dostatečnou vertikální oporou.

Znamená to snad, že vnější stěna nemá zásadní nosnou funkci? NE, stěny se samozřejmě také podílejí na nesení váhy. Je pravdou, že schvácený kůň se bude obvykle cítit mnohem lépe, když tlak na vnější stěny (tedy na lamelové spojení, které je porušené) bude odstraněn, ale kůň se zdravým a pevným lamelovým spojením bude citlivější, pokud se mu stěny odstrouhají. To je pro mě důkazem toho, že stěny skutečně mají nosnou funkci, ale sekundární vůči spodní části kopyta. Všechno, co může vrhnout stín, by se mělo společně podílet na zdravém pohybu koně a jeho perfektním fungování v prostředí, ve kterém žije a pracuje, nic na kopytě koně by nemělo zůstávat pasivní.

Jako většina poskytovatelů přirozeného bosého trimu, kteří se to učili ve stejné době jako já, vycházel jsem z toho, co jsem se naučil v tradiční podkovářské škole. Pak jsem se učil z ranných prací Jamie Jacksona a Dr. Strasser a přijal za své jejich prvotní vhledy do problematiky koňských kopyt a hledal jsem další odpovědi. Celá léta jsem rutinně trimoval rozpěrky a chodidlový val, který z nich rostl dál podél střelky, na úroveň chodidla a moc jsem o tom nepřemýšlel. Prostě se to tak dělalo a viděl jsem docela slušné úspěchy, ale byly to jen malé úspěchy, pouhý stín toho, jaké úspěchy a posuny v rehabilitaci vídám nyní... Byl jsem zaseklý v myšlence, že tlak rozpěrky musí být zredukován na minimum, i když jsem pořád dokola opakoval, že "příroda by nikdy nedala na nohu koně nic, co by se nemělo podílet na nesení váhy" a "Nic na spodní části kopyta není pasivní, všechno co může vrhnout stín nese váhu."

Myslím, že celá ta fobie z tlaku rozpěrek pochází od kovářů, kteří vídají nekonečné demonstrace toho, jak tlak rozpěrky na podkovu způsobuje lokální otlaky a abscesy. Z toho vyplývá názor kovářů, že rozpěrky nemají nést váhu. Ale stejně jako je to se škárou chodidla, i škára rozpěrky je devastována stálým tlakem, když je tam nastálo přibitá podkova. Škára rozpěrky, stejně jako chodidlová škára, prosperuje pouze za předpokladu, že je vystavována tlaku a úlevě. To je obrovský rozdíl oproti stálému tlaku.

Potom ti první kopytáři naboso začali vystrouhávat chodidla a rozpěrky v zadní části kopyt s názorem, že tím podpoří kopytní mechanismus - tedy pružení a flexibilitu kopyt. Jenže teď se zase začaly na přespříliš exponované kopytní škáře (kvůli ztenčeným chodidlům) objevovat otlaky a dokonce abscesy. Je to prostě kvůli nedostatku ochranné vrstvy. Chybně to dávali za vinu právě rozpěrkám a vystrouhávali je pak v dobré víře ještě víc. Já jsem ale zjistil, že pokud ty rozpěrky necháte ve výšce asi 2cm (měřeno od nejhlubšího bodu ve střelkové rýze) za předpokladu, že kůň je naboso nebo nosí boty, rozpěrky jsou silnou oporou pro nesení váhy a roznesení nárazů při dopadu chodidla na zem. Příroda měla dobrý důvod proč je tam koni dala.

Navíc, je zde nekonečné množství pouček, které se snaží přesvědčit lidi o tom, že je možné ulevit tlaku na kopytní škáru tím, že na chodidle vystrouháte klenutost. Jenže tím koni vezmete důležitou ochrannou vrstvu. Vystrouháte jen 1,5mm aby se kopytu "ulevilo" od tlaku - a JÉÉ... super, žádný tlak navíc, že? Máme tam klenutost. Možná, snad, - kdyby ten kůň jenom stál na dokonale rovném povrchu, možná by to mohla být částečně pravda...

Ale první krok, který ten kůň udělá na terénu, kde se může aspoň trochu zabořit, jelikož je nerovný a není tak pevný, tlak na škáru je naopak mnohem vyšší, protože jste mu odstrouhali ten ochranný štít, kterým má být silné chodidlo. Na to nikdy nezapomínejte.

Tento kůň žije na měkké pastvině a bez problému pracuje na kamenitém povrchu. Ačkoliv stěny se rutinně upravují, na rozpěrky nikdo nesáhl po dobu asi dvou let. A stejně tak se nikdo nedotkl ani chodidla, nebo střelky. Spodek kopyta si časem sám našel svoji rovnováhu v rychlosti a potřebě růstu. Pamatujte si, že pokud to kopyto vykazuje nepřiměřený růst, snaží se pravděpodobně z něčeho zotavit - ujistěte se, že to není váš trim!

Kovaní koně budou chodit po sundání podkov mnohem lépe, když necháte rozpěrku 6mm nad úrovní chodidla. Stejný postup okamžitě a velmi výrazně zlepší zdraví a trakci většiny kopyt bosých koní. Rozpěrky si skoro vždy začnou samy udržovat svoji výšku blízko úrovně chodidla, nebo možná 3 - 6mm nad chodidlem, když je necháte na pokoji. Čím méně budete rozpěrky strouhat, tím kratší nakonec budou. Naopak zase platí, že čím víc je budete rutinně zkracovat, tím více porostou a bude potřeba je nadále zase zkracovat. Ponechání delších rozpěrek (a chodidlového valu kolem střelky) urychlí dosažení vybudování hlubokého a klenutého (konkávního) chodidla, protože tím podpoříte vnitřní struktury a zredukujete obrus chodidla. Už před mnoha lety jsem se toto pravidlo naučil o ostatních částech kopyt. Čím méně jsem trimoval chodidlo, tím lepší klenutosti jsem brzy dosáhl. Čím méně jsem se snažil kopyto zkrátit, tím dříve se samo zkrátilo. Čím méně jsem trimoval střelky, tím zdravější ti koně byli, a střelky nepřerůstaly, ale byly jen mozolnatější. Pokaždé, když jsem dospěl k tomu, že se zkusím držet trochu zpátky, moji koně se cítili pohodlněji a rehabilitace různých patologií byly rychlejší a úspěšnější. Jen jsem byl trochu pomalejší s přijetím stejného pravidla u rozpěrek. Nyní je vnímám jako naprosto zásadní váhu-nesoucí strukturu, a je pro mě samozřejmostí, že je to úplně stejné jako s jinými částmi kopyta - když je budete příliš strouhat, porostou o to více, a o to rychleji.

Základní postup, který jsem si osvojil je tento: Jestliže je třeba odstrouhat více než 6mm z jakékoliv části kopyta při 4-týdenním intervalu udržovacího trimu, pak toto místo bylo pravděpodobně při minulém trimu strouháno příliš. Na to nejsou žádné vědecké standarty, jsou to pouze standarty, kterých se drží sami koně, a budou "pracovat přesčas", aby honem nahradili materiál, který tam chybí, pokud ho na daném terénu, v daném prostředí, při současném stavu jejich kopyt potřebují. Vím, že tohle tvrzení může znít poněkud přehnaně, ale každý den mě koně znovu utvrzují v tom, že to takhle prostě funguje. Jak to budeme aplikovat? Určitě ne tak, že tam necháme všechno, co přerůstá. Necháme na kopytě ale všechno, co přerostlo o 3mm a víc, než jste to vystrouhali při minulém trimu. Budete překvapení, až uvidíte, jak se ten přehnaný růst rychle zpomalí a kopyta se budou postupně blížit k samoudržovacímu módu.

To ovšem neznamená, že byste měli nechat přerostlé rozpěrky ležet na chodidle. Pokud je rozpěrka ve špatném stavu, který jí neumožňuje poskytovat opěrnou funkci, trimuji ji jen lehce nad úroveň chodidla, abych ji podpořil/umožnil jí lepší - rovnější a zdravejší růst do budoucna. Ale lidé, kteří jdou ještě o krok dál a odstrouhají rozpěrku úplně i s částí chodidla, aby se dopracovali k lepším, rovným kopytním (rohovinovým) rourkám, dělají velkou chybu. Tím pravým tajemstvím, jak se dopracovat k rovným a silným rozpěrkám je pouze a jen nášlap od patek. A tento typ trimu je naopak nutí k nášlapu od špic, čímž se tento problém donekonečna obnovuje a prohlubuje.

Jaká je tedy "ta správná" výška rozpěrek? Jak už jsme si říkali v textu "Jedno kopyto pro celý rok?" liší se to zásadně v závislosti na charakteru povrchu, na kterém se kůň pohybuje. Aby mohly klesat jak se kopyto při plném zatížení roztahuje, ale ještě důležitější je to, aby se v pravou chvíli dostaly natolik do kontaktu se zemí, aby mohly poskytnout kvalitní vertikální oporu - a mohly dobře transportovat energii nárazu do pružných struktur chrupavek. Na tvrdém, plochém povrchu by mohlo dokonale posloužit 6mm klesajích pozvolna od patek k úrovni chodidla u jejich konce. Na kamenitém terénu by byla potřeba mnohem větší klenutost. Na měkké pískové jízdárně bychom dosáhli téhož cíle, tedy nosné opory rozpěrky při plném zatížení, pouze při zachování délky rozpěrek i o něco delších, než jsou stěny. Koně po těžkém schvácení a obzvláště "sinkeři" - tedy koně s kopytními strukturami pokleslými v rámci kopytního pouzdra potřebují, aby skoro celou jejich váhu nesly rozpěrky a také jim to viditelně ulevuje. Stejně tak je to u koní typu plnokrevník, s celkovou separací kopytní stěny po celém obvodu.... Kéž by to bylo všechno jednodušší. Ale opravdu, pouze když budete těm kopytům naslouchat, dojdete ke správnému cíli.

Pojďme se podívat na nejnovější výzkum Dr. Bowkera. Ten se svým týmem na MSU zjistil, že určité množství intertubulární (mezirourkové) chodidlové rohoviny je produkováno lamelami rozpěrek, která migruje směrem ven, a plynule prostupuje mezi chodidlovými tubulami směrem k vnějším okrajům. Měli jsme si toho v praxi dávno všimnout. Viděli jste někdy díru v chodidle, kterou udělal někdo, kdo se snažil otevřít absces, nebo drénovat bodnou ránu v kopytě? Zaplnila se tato díra novou rohovinou chodidla? Ne, spíš se stalo to, že se ta díra nějak posunula směrem dopředu a ven, že? Výsledky studie ještě nejsou kompletní, výzkum pokračuje. Ale zdá se, že relativně málo celkového objemu chodidlové rohoviny je skutečně produkováno spodním okrajem chodidlové škáry - tak akorát na to, aby to pomohlo pohnout mnohem větší masou chodidla, které vyrůstá z lamel rozpěrek a je na cestě, kde putuje směrem k vnějšímu okraji.

Funguje to docela jako buňky keratinu, produkované lamelami bílé čáry, které pomáhají v pohybu mnohem větší mase kopytní stěny, která roste směrem dolů od korunky. S výjimkou chodidlové rohoviny, tubuly (rourky) rostou přímo z chodidlových papil směrem k zemi v úhlu 45°, obecně vzato kopírují dorsální úhel P3. Intertubulární (mezirourková) chodilová rohovina oproti tomu vyrůstá z lamel rozpěrek (a z chodidlové škáry, připojené ke střelce) směrem k vnějšímu okraji. Tyto nové buňky plynou kolem chodidlových rourek jako velmi pomalu tekoucí řeka plyne mezi cypřišemi. Studoval jsem to společně s Dr.Bowkerem tak, že jsme pozorovali zpětně růst pigmentových skvrnek u špice chodidla a odkud a jak rostou na kopytech mrtvých koní. Později jsme to studovali i na živých koních, taktéž pozorováním směru růstu pigmentu v určitém časovém horizontu.

Tohle všechno přináší nové a velmi důležité poznatky, které je třeba chápat v souvislostech, když se snažíme rehabilitovat kopyta z různých patologií. Stejná struktura - lamely rozpěrek - jsou zodpovědné jak za produkci rohoviny rozpěrky tak i velkého podílu rohoviny chodidlové. Pokud kůň musí soustavně pracovat na tom, aby obnovil materiál rozpěrky, který vy soustavně odstrouháváte, pravděpodobně už nemůže vyprodukovat tolik materiálu pro chodidlo, který by se nakonec dostal až ke špici. Právě z tohoto důvodu je žádoucí docílit stavu, kdy se rozpěrky budou samy udržovat v patřičné výšce, i za cenu, že je necháte trochu delší, a tím snížíte jejich snahu neustále dorůstat. Jsem přesvědčen, že to uvolní energii k tvorbě větší masy chodidlové rohoviny, která bude migrovat ke špici a posílí tím chodidlo ve špici.

[Připouštím, že bylo náročné tohle studovat. Když něco vytváříte na koňské noze, a ono to reaguje pozitivně, nevíte vždy přesně proč a jak by ten organismus reagoval, kdyby jste to dělali jinak. Ale s jistotou mohu říci, že stav, kdy kopyto odmítá budovat silnější chodidlo se jeví jako mnohem vzácnější, když se rozpěrky a val kolem střelky vůbec netrimuje, nebo se trimuje jen minimálně.]

Za druhé, - když vidíte koně s tenkým chodidlem, s výraznými valy a nárůsty chodidla kolem střelek a/anebo plazící se kolem špičky střelky, uvědomte si prosím, že tento materiál nebude nadále růst více a více, aby tlačil a působil škody. Většina tohoto materiálu bude cestovat směrem ven, na své cestě k vytvoření mozolnatého valu před kopytní stěnou ve špici, kde je tohoto materiálu nejvíce zapotřebí. To je ten hlavní důvod, proč koně s tenkými chodidly mají zpravidla sklon k budování těchto valů a boulí na chodidle, a naopak u koní se silným, klenutým chodidlem se to neděje. Kůň se ztenčeným chodidlem bude pracovat přesčas, aby se mu podařilo rozrůst chodidlový materiál až k bílé čáře ve špici a tudíž tyto valy a boule se nemají nikdy strouhat až na úroveň chodidla, naopak by se měly nechat tak, aby mohly plnit svoji funkci vertikální opory a dobudování silného chodidla. Mohou brzdit expanzi (rozšiřování chodidla (kopytní mechanismus)? Rozhodně ne tolik, jako omezená možnost pohybu, způsobená bolestí kvůli tenkým chodidlům!

Jelikož střelkové rýhy jsou zpravidla cca 9mm od živé kopytní škáry, tak pokud ztenčíte chodidlo (za účelem vytvoření klenutosti) až na úroveň dna střelkových rýh kolem špičky střelky, budete muset přespříliš ztenčit chodidlo a koni tím uškodíte. Aby celé chodidlo mělo adekvátní tloušťku (což je cca 15mm, nezbytná tloušťka chodidla pro bezpečnost nohy a zdraví koně) - musíte mít 6 - 10mm vertikální hloubku střelkových rýh. Všimněte si (na obr. ) že střelkové rýhy jsou na obou stranách stejné vzhledem k zemi (k nášlapné ploše), ale nalevo je mnohem silnějsí chodidlo.

Stejné aspekty je třeba brát v úvahu, když posuzujeme valy a boule na chodidle, které se objevují všude kolem střelky. Na pravé části fotky se jedná prostě o snahu koně nechat narůst adekvátně silné chodidlo v tom místě - to nechte být, nic nestrouhejte a doufejte že se stejná, potřebná tloušťka chodidla časem rozroste po celém kopytě. Hledejte těch 6mm vertikálně ve střelkových rýhách. Na levé straně fotky je výška svisle ve střelkové rýze 12mm - tento val se vytvořil na adekvátně silném chodidle. V tomto případě může být správné tento val odstrouhat tak, aby ta hloubka byla jen těch 6mm. Ale prosím zvažte, zda to není reakce na terén, kdy to ten kůň může potřebovat. (viz. článek JEDNO KOPYTO NA CELÝ ROK?: https://www.mustang-trim.cz/l/jedno-kopyto-na-cely-rok-pete-ramey/

Ta jediná jedna část koňského kopyta, která je schopná relativně rychle a efektivně nahradit chybějící materiál a také to dělá, je oblast rozpěrek a nejbližšího okolí střelky. Růstová kapacita této oblasti je neuvěřitelná a také této kapacity hojně využívá. Rozpěrky a chodidlový val, který se často od nich rozplazí (paralelně se střelkou) se může někdy jevit jako divoký a nekontrolovatelný růst, obzvláště pokud jsou ve špatném stavu lamely a bílá čára, např. při počínající laminitidě, nebo pokud je chodidlo příliš tenké. Jedním z důvodů proč to tak je, je že tato oblast je velmi dobře zásobována krví z arterií, které se specializují výhradně na tuto oblast. Toto zásobování krví není nijak omezeno ani při akutním schvácení, ani při přílišném tlaku na vnější okraj chodidlové škáry. Naopak, vnější okraj chodidlové škáry je vyživován cévami, které sem přicházejí z korunky, pak po cestě vyživují lamelové spojení, potom následně arterii cirkumflex, a až nakonec se dostanou k chodidlové škáře.

Je snad tato schopnost enormního růstu pouhou náhodou, nebo chybou přírody? Něco s čím bychom měli bojovat a opravovat to? Nemyslím si...

Rozpěrky leží přímo pod kopytními chrupavkami. Jsou umístěny naprosto dokonale k distribuci nárazové energie k životně důležitým strukturám kopyta, tedy k pružnému základu chrupavek v zadní části koňské nohy. Možná by tato oblast neměla mít primární nosnou funkci, ale může ji dočasně zastat, pokud chodidlo, nebo lamelové spojení a stěna, jsou příliš oslabeny.

Chodidlový val kolem střelek (nejsilnější místo na chodidle) je vyživován stejnou cestou jako rozpěrky a je umístěn dokonale a přesně tak, jak to kůň potřebuje pro důkladnou oporu a ochranu kopytní kosti v přední části kopyta. Chodidlová škára je v této oblasti poměrně tenká, ale u vnějšího okraje by měla být mnohem silnější. To umožňuje expanzi přední poloviny kopyta, když je při zatížení P3 stlačen silný prokrvený polštář ve své vnější periferii. ( mezi vnější hranicí kopytní kosti a chodidlem). Po mnoho let jsem se domníval, že právě chodidlo je primární nosnou strukturou kopyta. Ale čím více času jsme strávili s Dr. Bowkerem studiem anatomie koňských nohou, tím více jsem přesvědčen, že primární nosnou strukturou (tedy strukturou, která má nejlepší schopnost pohlcovat nárazy) jsou právě rozpěrky.

U těch nejzdravějších nohou by měla být první nárazovou zónou střelka, která stlačením absorbuje část nárazové energie. Pak jsou na řadě tvrdé patky a tudíž i rozpěrky, které přenesou velkou část nárazové energie přímo do pružných chrupavek, které na ně navazují. Nakonec, když chodidlo začne přenášet nárazovou energii do kopytní kosti, velká část této nárazové energie už byla absorbována měkkými, pružnými strukturami. Zbytek energie z nárazu pak nakonec pohltí krevní polštář, který se při plném zatížení pod kopytní kostí zatíží a stlačí (Bowker '99). Ve chvíli, kdy je nakonec zapojena i stěna ve špici je už většina nárazové energie distribuována a pohlcena příslušnými strukturami, k tomu uzpůsobenými. Takto to funguje u zdravého koně se zdravými kopyty, který našlapuje od patek a relativně velmi málo z této nárazové energie a silné vibrace musí být v takovém případě pohlcováno zbytkem končetiny a těla.

Je to asi deset let zpět, co jsem věřil tomu, že vnější kopytní stěna je primární nosnou strukturou kopyta. Nedává to ale smysl z hlediska přirozené struktury končetiny, aby příroda zavěsila hlavní nosnou strukturu tak nejistě někam nabok od kopytní kosti a postranních chrupavek. A zdá se stejně hloupé předpokládat, že by příroda nevyužila ten úžasný potenciál struktur koňské nohy a namísto toho by se mělo dít něco, co bude způsobovat citlivost a oslabení zadní části kopyt.

Když je kůň citlivý/bolavý v zadní části kopyt a dobrovolně proto našlapuje od špic, CELÝ SYSTÉM pohlcování nárazové energie je vypnutý. U všech ostatních kopytníků všichni velmi dobře chápou, že "bříška" ve spodní části kopyt jsou zde proto, aby vykonávala podpůrnou nosnou funkci a tlumily nárazovou energii - stěny kopyt jsou ochranným štítem, který zabraňuje poranění (třeba při nárazu na kámen) a pak snad jsou ještě uzpůsobeny pro trakci a hrabání. Proč by to mělo být u koní všechno jinak? Podle mě je to jen nesprávný, tradiční pohled na věc. Když si tohle všechno uvědomíme, proč nás neustále učí ulevovat tlaku na rozpěrky? Proč ignorujeme snahu přírody co nejrychleji nahradit odstrouhané rozpěrky novými? Jsou právě tou strukturou, která dokáže nárazovou energii předat přímo do pružných postranních chrupavek. Chrupavky tvoří flexibilní základnu zadní části kopyta a jsou schopny absorbovat většinu prvotní nárazové energie, a tudíž kosti, klouby, šlachy a vazy jsou ušetřeny před přílišnými nárazy a jejich ničivými následky.

Na mé osobní cestě jsem zjistil, že čím víc jsem byl ochoten zatížit rozpěrky koně, tím rychleji se mi podařilo u koní mých klientů vybudoval kopyta, která drtí skály. Ale to není to nejpodstatnější. Tento přístup k rozpěrkám hlavně urychluje uzdravení (rehabilitaci) koně po schvácení a při podotrochlóze.

Myslíte že jsou to poněkud radikální a revoluční myšlenky? Snad, ale zkuste to. Funguje to a výsledky uvidíte prakticky okamžitě. Přemýšlejte u toho - neexistuje totiž nic jako dobrý zvyk. Přemýšlejte, než něco z koňské nohy odstrouháte, a pokud to uděláte a ono je to tam za dva týdny zpátky, budete vědět, že jste udělali chybu.

Obrázek nalevo - LP kopyto, po trimu po sundání podkov. Vnější rozpěrka a patka (na fotce nalevo) byla strouhána tak, aby byly obě strany v mediální rovnováze (podle středu). Mediální rovnováhu zajistíte měřením střelkových rýh (obě mají být stejně hluboké) a podle symetrie mozolnatého chodidla, nikoliv podle nespolehlivé, zdeformované linie korunky. Vnitřní strana rozpěrek už byla mírně pod úrovní stěny a tudíž byla ponechána ve své výšce. Patky a rozpěrky jsem nechával tak vysoko jak to jen šlo, aby mohly "vypodložit" velmi citlivou a bolavou zadní část kopyta. Tento koník zvládl přechod naboso vcelku pohodlně, s nášlapem od patek, a už o čtyři týdny později se patky také značně otevřely a rozšířily. Ačkoliv jsem tyto rozpěrky nikdy netrimoval, už se nijak neplazí po chodidle ani nejsou přeložené.

Proč? Pohodlný pohyb od patek... V minulosti bych ty rozpěrky automaticky odstrouhal na úroveň chodidla, protože na něm ležely přeložené. Jenže to by snížilo pohodlí koně v zadní části, koník by začal našlapovat od špic, celý postup by se zásadně zpomalil a zkomplikoval a bylo by nutné použít boty pro koně. Také, kdybych vystrouhal rozpěrky na úroveň chodidla, musel bych zase příště po čtyřech týdnech odstrouhat totéž, a možná ještě víc.

Ano, vím - ta kopyta jsou tak krásná, když se vystrouhají hezky do hladka a rovna. Je to nádhera, ovšem nesmíte se pak dívat jak ten kůň chodí...

Znamená to tedy, že když ty rozpěrky prostě necháme být, bude to OK? Bohužel to není tak jednoduché. Jako u kterékoliv jiné struktury kopyt platí, že přílišná výška rozpěrky může způsobit rozličné problémy. Takže jsme jako obvykle zase v situaci, kdy balancujeme na ostří nože - že toho totiž vezmeme moc, nebo zase naopak málo. Proražení P3 (kopytní kost) zde demonstruje situaci, kdy je třeba rozpěrky odstrouhat dost agresivně.

Před a po set-up trimu: P3 (kopytní kost) je níže než jakákoliv jiná část kopytní stěny a je pokryta pouze asi 3mm silným chodidlem - tyhle rozpěrky o velikosti golfových míčků jsou příliš velké na to, aby umožnily funkčnost zadní části kopyta a zvedají chrupavky příliš vysoko nad zem. Tím staví kopytní kost na její špičku. Rozhodl jsem se začít tedy s rozpěrkami úplně od začátku a odstrouhal jsem je až na úroveň mozolnatého chodidla. Tím jsem zajistil normální tloušťku chodidla pod chrupavkami. Nedostatečně silné chodidlo pod P3 (kopytní kostí) zůstalo nedotčeno. Tento trim zásadně zvýšil pohodlí koně a zajstil primární cíl - tedy, samozřejmě - odlehčení špic a nášlap od patek. Díky tomuto pohodlí koně došlo ke správnému zatěžování končetiny. Mohli jsme ho nechat naboso, protože byl k dispozici měkký terén bez kamení, po kterém kůň zvládal chodit bez bolesti. Pokud to nejde, používám boty, někdy s podložkami, někdy bez.

Před a po druhém trimu. Když jsem ke koni přišel opět po pěti týdnech, bylo evidentní, že jsem se rozhodl správně. Rozpěrky nenarostly zpátky, ale zmozolnatěly na úrovni chodidla - a tento koník začal okamžitě používat zadní část nohy k nášlapu. Stěna pěkně narostla nad úroveň P3 a chodidlo dorostlo téměř do přiměřené tloušťky. Koníkovi se dobře chodí po pastvině a po měkkém výběhu, ale na vyjížďky do terénu bude ještě potřebovat botičky. Kdyby rozpěrky, které jsem odstrouhal, narostly zase zpět, dal bych si pár facek za to, že jsem udělal chybu a příště bych je trimoval mnohem méně.

U tohoto trimu jsem neměnil výšku patek a nechal jsem celou spodní část kopyta být. Pouze jsem kopyto okartáčoval (ocelovým kartáčem) a strhl jsem stěny do úhlu 45°abych podpořil dorůst pevně spojeného kopytního pouzdra. V tomto momentě budu jen čekat až doroste zadní část kopyta a zmozolnatí střelka.

Ze souboru MVDr.Thomase Teskeyho: "pohled na PP osmi-leté klisny QH během deštivého jara 2005. Kopyta jí nebyla upravována po dobu 5 let. Žije navolno na extrémně kamenitém terénu, pokud nepracuje s dobytkem a není jezdecky využívána. Parametry chodidla - tloušťka a hloubka - a délka rozpěrek, jsou naprosto ideální a poskytuje jí dostatečnou ochranu na terénu, která zformovala její kopyta. Střelka bývá trochu vyšší (blízko výšky patek) během deštivého počasí, když je terén měkčí."

Ze souboru MVDr.Thomase Teskeyho: "pohled na PP pěti-leté klisny Morab během suchého letního období.-- Nikdy nebyla trimována. Vyrostla na stejném, velmi kamenitém povrchu, pod sedlem má fantastický pohyb a na kopytech není ani náznak obrusu ani po několikadenním ježdění. Všimněte si masivní struktury patka-rozpěrka , poskytující těmto kopytům ohromnou sílu, bezpečný pohyb na kamení , střelka je trochu níž kvůli své ochraně, ale je umístěna naprosto dokonale pro poskytnutí dostatečné opory, citlivosti a trakce. Její chodidla jsou minimálně 2,5cm silná, s dostatečným množstvím mrtvé rohoviny, která se obrousí při pohybu."

"Tato kopyta dosáhla rovnováhy v jejich prostředí při plném zatížení. Cokoliv by trimmer na těchto kopytech chtěl udělat, by bylo začátkem nekonečného boje. Tato kopyta by reagovala pouze nadměrným růstem tam, kde by něco chybělo." PR

Jaký tvar tedy mají mít rozpěrky? Pojďme se podívat do přírody. (na ta nejúžasnější a nejzdravější kopyta na světě) s touto novou perspektivou a zkusme otevřeně pátrat po odpovědích na naše otázky, místo činění závěrů, založených pouze na našich lidských domněnkách a a ideálech. Jako obvykle nám příroda odpoví - JAK KDY.