MUSTANGOVÉ - Pete Ramey

Wild Horses /2005/ Pete Ramey - COPYRIGHT článek i fotky Pete Ramey

Po tolika letech, co jsme si to plánovali, jsme se konečně s mojí rodinou vydali na západ Spojených Států na naši první výpravu za mustangy. Studium divokých koní a jejich kopyt v divočině naprosto zásadně ovlivnilo moji další práci. Důvodem, proč jsem tohle neudělal už mnohem dříve, bylo to, že jsem si myslel, že přece mám přečtené všechny předchozí studie o divokých koních od všech dostupných autorů, a tudíž vím všechno, co potřebuji.

První práce, která mě velmi silně ovlivnila byla práce Jamie Jacksona. Dá se říct, že doslova vydláždil cestu pro mnohé z nás a přiměl nás přemýšlet o tom, jak co nejlépe zocelit zdravá kopyta a jak posílit zdraví a dramaticky zvýšit výkon bosých kopyt našich domácích koní. S tím přišla možnost odkrýt tajemství a nejasnosti kolem schvácení (laminitis), podotrochlozy, nemoci bílé čáry, nebo problémy spojené s prasklinami kopytní stěny. Později jsem také studoval výzkumné práce Gene Ovniceka a Dr. Roberta Bowkera. Z jejich prací jsem načerpal spoustu dalších informací a také jsem si znovu potvrdil to, co jsem už znal od Jaime Jacksona.

Tak jsem tedy nakonec dorazil do země divokých koní, v podstatě jako turista, s tím, že si jen potvrdím to, co už vím. Nemohl jsem být více slepý... Brzy jsem zjistil, že nevím vůbec nic. Nemohl jsem se více mýlit. Bylo toho mnohem, mnohem víc, než jsem si kdy dokázal vůbec představit. To, co tady napíšu, bude zřejmě velmi podobné tomu, co napsali moji předchůdci. Nevím, zda je vůbec možné slovy vyjádřit tu realitu, kterou jsem objevil. Ale musím se o to alespoň pokusit. Myslel jsem si, že jsem dobře připraven na mé pozorování divokých koní. Ale to, co jsem viděl, mě doslova rozsekalo. Pracoval jsem na tisících koní všude po celém světě, šest let svého života jsem strávil na ranči, v sedle od rána do večera. Měl jsem tu čest jezdit ty nejkvalitnější koně, u těch nejlepších světových horsemanů. Ale po dvou minutách v divočině mi došlo, že jsem opravdového koně ještě dosud nikdy neviděl. Neměl jsem ani to nejmenší tušení o tom, jaké jsou jejich skutečné možnosti...

Ta krajina, to byla tvrdá skála - povětšinou poseta kameny vulkanického původu o velikosti baseballového míčku. Tyto kameny a kamínky byly natolik hrubé a pórovité, že by se daly okamžitě použít namísto kopytní rašple. Tyto kameny o velikosti baseballového míčku byly rozsety všude, byly doslova na každém kroku. Koňské stezky byly velmi vzácné, protože v podstatě nebylo, kde je mezi těmi kameny vyšlapat. Bylo tam i několik blátivých míst po nedávno roztátém sněhu, ale i v tomto blátě byly stejné kameny. Koně nejevili naprosto žádnou snahu vyhledávat tato měkčí místa. Během zimy chodili prakticky neustále po sněhu, a tudíž jestli jejich kopyta někdy byla měkčí a hůř tvarovaná, bylo by to pravděpodobně právě během zimy. To byla asi ta nejhorší doba, co se týče mého pozorování.

Pozorovali jsme s Ivy, natáčeli a fotili minimálně 60 koní. Všichni tito koně, od novorozených hříbat až po stařešiny, se v této krajině mezi těmi kameny pohybovali bez nejmenšího zaváhání, bez vynaložení nějaké větší snahy. Předváděli v tomto prostředí shromážděný, prodloužený klus, za který by se nemusel stydět ani TOP drezurní kůň na obdélníku. Ocas si nesli vysoko a hlavy měly ohnuté přes rameno, jak koukali na nás. Musím říct, že jsem nikdy nepoznal žádného koně, se kterým bych se odvážil jít jezdit do takového terénu. I my jsme si museli dávat pozor při každém kroku, kam šlápnout. Třetího dne napadlo pár centimetrů sněhu, abychom to měli ještě těžší. To už jsme v tom terénu nezvládali chodit skoro vůbec. Bylo to jako snažit se chodit po kluzkém, kamenitém dně potoka. Ovšem pohyb koní klouzavá vrstva sněhu vůbec neovlivnila. Ve skutečnosti se na tomto povrchu pohybovali lépe než jelenci, nebo vidlorozi. Jediné zvíře, které se tam pohybovalo možná s ještě větší lehkostí a samozřejmostí než mustangové, byl osamělý kojot. Za celou tu dobu, co jsme tam byli, jsme nepozorovali jediné zakulhání nebo zaškobrtnutí, ale ani pouhé uhnutí nějakému kameni. Nevšimli jsme si, že by jediný kůň kulhal, ani že by měl jakékoliv známky poškození na kopytech - úlomek, nebo prasklinu, nebo odlomenou stěnu. Byla to opravdu nezapomenutelná podívaná.

Oblast, kterou jsme navštívili, byla donedávna zasypávaná hustým sněžením, které polevilo až několik týdnů před naším příjezdem. Koně se živili jen maličkými výhonky mladé trávy, která se prodírala mezi kameny. Našli takové soustíčko mezi kameny cca po každých dvou krocích. Používali jsme mřížkovou topo mapu, tak jsme stále sledovali kde jsme a jak se ti koně pohybují. Potvrdilo se, že i v této drsné krajině nachodí v průměru 20 mil denně. Zajímavé je, že se tam občas vyskytly i místa se stromy, kde byla pěkná zelená tráva a příjemný, měkký povrch. Nicméně nepozorovali jsme vůbec žádné známky toho, že by tam ti koně vůbec kdy vkročili. Preferovali otevřené prostory a vysoké, skalnaté valy, ze kterých měli dobrý rozhled po okolí. Kobyly zrovna v té době, když jsme tam byli, rodily hříbata a vypadaly úžasně zdravé a silné, a ta hříbata taky. Co proboha celou zimu žrali?? Tráva byla pokryta vrstvou sněhu, jestli tam vůbec nějaká byla. Tak jsem měl v hlavě rozhodně více otázek, než odpovědí.

Všichni tito koně překvapivě zářili pevným zdravím a sílou, přestože bych očekával, že zrovna v tomto období, když taje poslední sníh, by měli přece po dlouhé zimě vypadat nejhůř. Nemohl jsem se dočkat, jak tito koně budou vypadat v létě.

Jednoho dne jsme navštívili zařízení BLM (Bureau of Land Management se stará o odchyt mustangů a o snižování jejich přemnožování), kde byli odchycení mustangové. Někteří z nich se tam dostali před pouhými 6 týdny. Měli jsme velký zájem o fotky mustangů zblízka, ale kupodivu se ani vzdáleně nepodobali svým bratrům a sestrám tam venku. Péče o ty koně byla v tomhle zařízení opravdu velmi dobrá, pokud to bereme ve srovnání s péčí o koně v běžných stájích v USA. Bylo to vlastně přesně to, co doporučuji majitelům koní jako ideál. Měli je ve stádě, na čistém, tvrdém a drsném povrchu a dostávali volné travní seno. Měli "spoustu" prostoru a byli motivováni k pohybu. Takové podmínky bych považoval za dokonalé i k rehabilitaci koně po schvácení. Přes to všechno, ta energie, majestátnost, a překypující zdraví a síla, to všechno, co z nich čišelo, bylo pryč. A stejně tak i jejich dokonalá kopyta........ Po pouhých šesti týdnech domestikace v prostředí, které bych nazval velmi dobrým, přírodním ustájením, pokrývajícím všechny jejich potřeby, to kouzlo prostě zmizelo. Byli to moc pěkní koně, aby zde nedošlo k omylu, ale prostě to byly pouhé stíny toho, co byli předtím. Konec magie. To mě ovšem přesvědčilo o tom, že mustangové, ta "magická stvoření" to není nějaké super plemeno, nebo jiný živočišný druh, nebo něco takového. Ten rozdíl je v potravě, v prostředí a v jejich neustálém pohybu. To z nich dělá to, co jsou.

V divočině reagují koně na přítomnost člověka jako vysoká zvěř. Utíkají a snaží se být za větrem, tak aby vás cítili, ale vy (predátor) jste je necítili. Jejich osobnosti jsou různé, někteří jedinci ve stádě jsou trochu zvědavější, a někteří z nás mají hrůzu. Rychle jsme zjistili, že pokud se náhodou stane, že vůdce stáda je zrovna ten zvědavější, bývá mnohem jednodušší dostat se k nim blíž. Ivy zkoušela jít k nim blíž a pak se zase vzdálit, a pak tiše sedět, dokud se k ní sami nepřiblížili. Když to udělala poprvé, vůdčí hřebec stáda kolem ní kroužil, vzpínal se a frkal se široce otevřenými nozdrami a připravoval se, že se s ní vypořádá, asi 5 metrů od ní. Sklonila hlavu a zaujala velmi submisivní polohu. On tam stál nabitý energií a připravený na souboj. Pod kůží mu byla vidět každá žilka. Z dálky sto metrů jsem mohl vidět, ale i cítit, jak se Ivy třásla kombinací nadšení a čiré hrůzy, ale jen tam seděla a vypadala tak malá a zranitelná, snažila se tvářit, jako že se pase nebo tak něco. Statný hřebec brzy došel k závěru, že nepředstavuje žádnou hrozbu a začal se pást vedle ní. Po této epizodě jsem se mohl potulovat docela blízko stáda a fotit a pozorovat cokoliv dle libosti. Vždycky na mě udělalo dojem, jaká je Ivy horsemanka. Její přístup mi pomohl při mnoha příležitostech. Ale i tak musím říct, že o komunikaci s koňmi a o tom, jak s nimi zacházet a trénovat je toho víme ještě mnohem méně, než o jejich přirozené stravě a o kopytech!

Zdá se, že koně používají k ohraničení svého teritoria přirozené přírodní linie, jako jsou potůčky, linie stromů, ale třeba i požární cesta. Hranice svého teritoria označují obrovskými kupami hřebčích koblihů. Cesta, po které jsme jeli nebyla výjimkou (za celou dobu našeho pobytu tam jsme nepotkali jediné auto, takže to pro koně byla prostě přirozená linie) a byla také poseta těmito "značkami". Jednoho dne se na cestě objevil mladý, osamělý hřebec. Přešel přes cestu a vydal se směrem k malé skupince, vedené starým hřebcem. Byl to asi nejstarší hřebec, kterého jsme na naší výpravě potkali. Starý hřebec okamžitě vystartoval, aby se setkal s tím mladým a vyřídil si to s ním. Očekávali jsme divoký souboj, ale dostali jsme mnohem víc. Vzepjali se proti sobě, vyklenuli krky a očuchali se vzájemně nosy. 

Starý hřebec jednou zařičel a hrábl do vzduchu přední nohou. Pak šli na kontakt rameny v krátkém strkacím souboji, který skončil, když mladý hřebec udělal jeden krok vzad. Oba koně se pak otočili a běželi bok po boku půl km zpátky na tu cestu. Starý hřebec mladého doprovodil zpátky na hranice svého teritoria. 

Když tam doběhli, stáli tam chvíli spolu, bez jakékoliv známky přátelství, nebo nepřátelství. Pak starý hřebec mladého náhle obkroužil a odběhl zpět ke svému stádečku. Ten mladý tam pak ještě chvíli stál sám a díval se, jak v dálce mizí. Pak se otočil a loudavě odkráčel tam, odkud přišel. Bylo to jasné, jako facka. Starouš mladíkovi jasně řekl: "Tady je hranice mého území a ty jsi byl na té nesprávné straně. Támhle za tou hranicí je spousta jiných koní, kteří tě určitě budou milovat. Teď pohni zadkem a zmiz."

Umíte si představit koně, jak tam stojí úplně sám, zatímco jediný kůň v širokém okolí odběhl pryč, prostě proto, že ho poměrně slušně požádal, aby tam ráčil zůstat? Já ne. Ale my jsme to opravdu viděli na vlastní oči! K tomuto stádečku jsme taky dostali povolení se přiblížit. Starouš měl tři staré kobyly a čerstvě narozené hříbátko. Věk se na nich zřetelně podepsal. Byli už kolem čumáku šediví, měli po těle jizvy, ale byli stále zcela zdraví a schopní. Stařík dovolil klisnám a hříběti pást se velmi blízko nás, ale vždy byl mezi námi a svým maličkým stádečkem.

Dost se diskutuje o tom, zda stádo vede klisna, nebo hřebec. V průlomové knize Jamieho Jacksona 'The Natural Horse," Jaime uvádí, že jsou to většinou klisny, kdo má totální kontrolu nad stádem. Mně se zdá, že to může být tak, i tak. Většinu stád určitě vede dominantní klisna. Hřebec se zdá být pouhou dekorací, která tam pobíhá se zdviženým ocasem bez zjevného důvodu. Tyto dominantní klisny obvykle utečou se svým stádem pryč okamžitě, jak ucítí sebemenší náznak nebezpečí. Hřebec nikdy stádo nevede. Jiná stáda se ale zdají být naopak zcela ovládaná hřebcem. Tito vládcové jsou úžasní, a je fakt zábava je pozorovat. Oni slušně tlačí stádo zezadu, nebo někdy vykročí vpřed a všichni je následují. Vyklenou krk a naběhnou mezi stádo a jeleny, antilopy, koně nebo lidi, kteří se vyskytnou poblíž, a takto to hlídají, dokud nemají jistotu, že je stádo v bezpečí. Tato stáda se zdají být uvolněnější a poklidnější, více stabilní, je tam lepší atmosféra. Jsem si jist, že i v takovém stádě bude dominantní klisna, ale není lehké ji identifikovat. 

V těchto stádech totiž neuvidíte moc koní s ušima dozadu, nebo nějaké přetlačování. Je to obrázek pohody a harmonie, a i ti nejmladší členové stáda se viditelně cítí v bezpečí a v pohodě vedle kteréhokoliv člena stáda, včetně hřebce.

Jak je možné, že koňský svět ignoruje tyto neuvěřitelně poučné lekce z přírody, které nám mustangové mohou dát? Jen pár lidí si tohoto nesmírného zdroje informací všimlo, a ještě méně lidí se pustilo do pozorování a studování těchto úžasných koní. Ale i těch pár výjimečných lidí udělalo doslova revoluci v kopytní péči, ukázalo nám, jak se dá zcela jinak přistupovat k řešení "nevyléčitelných" problémů a posunuli také trénování koní doslova skoky vpřed a neuvěřitelně tím posunuli hranice lidských možností v přístupu ke koním ve všech ohledech. Co by se asi ještě mohlo změnit, kdyby se provedla skutečně velká vědecká studie? Kdo ví, co bychom se ještě mohli naučit a kam bychom se ještě mohli posunout. Jak se divocí koně odčervují? Umí si najít rostliny s obsahem potřebných mikroprvků a léčivé byliny, které potřebují? Mají koliky? Schvacují se? Jakého věku se dožívají? Jak dlouho vydrží v perfektním zdravotním stavu? Jakto, že jsou tyto klisny v tak dobré kondici hned po porodu po těžkém zimním období? Co přesně způsobuje to, že jejich těla tak zchřadnou po pouhých 6 týdnech domestikace? Jak by vypadal dostihový kůň, který by byl vychován v tomto prostředí? Steeplechaser? Barrel horse? Vytrvalostní kůň? Hunter? Bylo by to vůbec fér vůči ostatním, soutěžit s takovým koněm? Seznam různých možností a variant, které mě napadají, se zdá být nekonečný. Pravý divoký kůň už je na seznamu ohrožených druhů, protože krajina divokých koní rapidně mizí. Měli bychom se k nich chovat, jak si zaslouží, respektovat je a uchránit je, abychom se od nich mohli ještě učit, než bude příliš pozdě.Svět byl šokován a udiven schopnostmi "přirozených kopyt" a tím, jak dokážou zvýšit výkon koní v různých soutěžích a jak se přiblížením k přírodním podmínkám a k přirozenému "divokému" kopytu daří léčit "nevyléčitelné" a "neřešitelné" problémy. (akorát zatím ne v ČR - pozn. překladatele)

Nechci nijak snižovat tato fakta, ale až po této výpravě za mustangy jsem si uvědomil, jak velmi nízko máme pořád nastavené naše standarty a cíle. Ani jsme ještě neseškrábli špičku špičky ledovce. Můžeme koním nabídnou mnohem, mnohem víc a odměnou za to bychom měli "super-koně" schopné takových výkonů, vytrvalosti, a tak tvrdé, že si to nedovedeme představit ani v těch nejodvážnějších snech. Co se týče sportu, ti první, kdo by tohle pochopili a pustili se do toho s takovými koňmi, by měli naprosto neférovou výhodu. Ale pokud by si toho ti ostatní všimli a následovali je, měli by tuto výhodu všichni jezdci a trenéři, a hlavně všichni koně!

• Pro více obrázků divokých koní a dissekcí kopyt divokých koní klikněte sem:  https://www.hoofrehab.com/Article/Wildhorses/Sub%20page/WildHorsePictures.htm

Originál: článek Peta Rameyho: https://www.hoofrehab.com/WildHorses.html