MEDIOLATERÁLNÍ VYVÁŽENOST - Pete Ramey

Když jsem se zamlada učil za podkováře, měl jsem to obrovské štěstí, že mě vzal pod svá křídla jeden starý kovář chvíli předtím, než jeho strhané tělo vypovědělo službu a donutilo ho k odchodu do důchodu. Ten se zase desítky let učil od jiného starého kováře, a já tedy vážně pochybuji o tom, že by některý z nich kdy v životě četl jediný odstavec z nějaké učebnice pro podkováře, nebo nějakou veterinární zprávu. Metody mého mistra byly velmi prosté. Mimo sezónu toho koně nech naboso aby mu dorostlo lepší chodidlo a jen to rutinně trochu ostrouhej. Patky drž nízko a podkovu co nejvíc zpátky pod koně. Špici musíš trochu ošidit, drž ji zkrátka, aby přes ni ten kůň nešmatlal, střelku nech na pokoji. Na zdravý chodidlo nešahej, řekne ti nejlíp kde to kopyto chce bejt. Jsem si skoro jistej, že jsem snad nikdy nepoužil kopytní nůž, dokud jsem pracoval s tímhle starým kovářem. Přinejmenším si nepamatuju, že bych si někdy potřeboval nějakej nůž přibrousit. My jsme vždycky jenom seškrábli pláty staré rohoviny a odstrouhali stěnu, aby se na ni dobře napasovala podkova.

Jeho znalosti o výživě se evidentně omezovaly na to, že měl silnej odpor ke špeku na koni - měl rád svaly a žebra. "Hele radši bys měl na tomhle koni trochu šetřit, nebo s takovou tě za chvíli nikam neodveze..." - říkával.

To je asi tak všechno, co si z tý doby pamatuju, co se týče koní a jejich kopyt, - zbytek byla jenom práce se železem.

Potom jsem se intenzivně věnoval studiu korektivního ortopedického podkování a tvrdě jsem makal na svém vzdělání, úplně jsem propadl všem možným tabulkám, měření délek, šířek, jejich poměrů a úhlů, byla to úplná obsese. Došel jsem k závěru, že můj starý mistr byl spíš takový "kovbojský kovář" - naprosto nekompetentní osoba. Vůbec jsem nějak nebral v potaz, že všichni ti lidi v luxusních stájích, kteří si draze platili tyhle super kovářské odborníky s výbavou za 100 tisíc (a se sto tisícem důvodů proč všelijak vrtat do chodidla a vydlabávat ho) byli majiteli koní s nefunkčními kopyty ze kterých se postupně stávaly trosky. Taky jsem na chvíli zapomněl, že z těch koní, co koval můj starej mistr, měl nějaký problém málokterý, jestli si vzpomenu vůbec na nějakého. Pokud se občas něco vyskytlo, byl to spíš úraz, než nějaké problémy s bolavými kopyty. Co tedy bylo dřív? Slepice nebo vejce? V té době bych na tuto otázku jistě odpověděl špatně.

Takže dalším krokem v mém profesním vývoji bylo systematicky se odnaučit mnoho z těch věcí, které jsem se tak těžce učil... Ten pocit nadřazenosti vůči mému starému mistrovi mě přešel, protože jsem pochopil syrovou efektivitu jeho jednoduchých "nevzdělaných" postupů, které se předávají z generace na generaci.

On rovnal kopyta jenom na základě toho, co mu říkalo chodidlo toho koně. Nikdy jsem neviděl, že by zasáhl do chodidla na kterékoliv straně, aby docílil perfektní mediolaterální rovnováhy. Po krátkém exkurzu do jiných metod jsem si uvědomil, že až příliš často byl jeho přístup pořád tím nejlepším ze všech. Ale viděl jsem i případy, kdy pouhé posuzování podle chodidla taky selhalo, takže, jako vždy, pravda není jenom jedna a je to všechno opět trochu složitější.

Začněme otázkou - jaká je vlastně moje představa o mediolaterální (stranové) vyváženosti? U více než 99% procent kopyt jsem pevně přesvědčen o tom, že to nejlepší, co můžete udělat, je nechat na obou stranách kopyta stejně vysoké chodidlo, chránící kopytní kost a kopytní chrupavky. Pak taky nechte stejně silné chodidlo ve čtvrtích, stěnu u patek a stěnu rozpěrky je dobré nechat nad úrovní chodidla na obou stranách. Dokonce i u koní s angulárními (úhlovými) deformitami ta noha bude mít tendenci se vracet k přirozenější rovnosti, pokud je kopyto rovné vzhledem k zemi, takto při každém zatížení poskytuje koni tu nejlepší příležitost k tomu, aby se klouby postupně k této rovnováze adaptovaly a narovnaly se.

ALE... viděl jsem koně se zdeformovanými, nebo remodelovanými kopytními kostmi, které byly silnější na jedné straně a kloub, který to dorovnával tak, že končetina byla rovná pouze při zachování stejné orientace vůči zemi jako měla ta kopytní kost. Viděl jsem i takové klouby, které byly zafixované v pozici, která vůbec neumožnila kopytu dotknout se na jedné straně země. A viděl jsem koně s atrózou, kteří vykazovali bolestivost při narovnání kopyt a pohybovali se mnohem lépe, když byly vnitřní struktury v nerovnováze vůči zemi. Věřím tomu, že většina těchto případů byla způsobena dlouhodobým posuzováním rovnováhy kopyt podle linie korunky, nebo podle příložníku a měření úhlů končetiny. Bez ohledu na to, o jaký případ se jedná, pokud už k takovému poškození dojde, často je tím nejlepším řešením udělat vše, co je v našich silách, abychom koni poskytli pohodlný pohyb bez bolesti. To může znamenat i záměrně nechat kopyta nevyvážená, pro úlevu od bolesti, a dlouhodobě podporovat trvalé odchylky končetiny od normálu. Nicméně, chápejte, že u těchto případů pracujeme v módu - záchrana - nikoliv v módu - rehabilitace. Tyto případy se nejlépe posuzují s pomocí RTG snímků koně a pečlivým posouzením koně v pohybu, často je potřeba experimentovat s různými postupy a postupně přijít na to, který je ten nejlepší.

Pokud odhlédneme od těchto případů, u naprosté většiny koní je nejlepší vyvážit vnitřní struktury kopyta (tedy kopytní kost a kopytní chrupavky) vůči zemi. Abych toho docílil v terénu, kombinuji 4 velmi nespolehlivá vodítka: RTG snímky, měření střelkových rýh po obou stranách kopyta, linii korunky a chodidlo.

1) RTG snímky

Když máte k dispozici super kvalitní, perfektně vycentrované RTG snímky, je velmi snadné všechno změřit a porovnat kolik přesně je chodidla na každé straně kopyta a tedy určit, zda je mediolaterální základna kopytní kosti paralelní se zemí (tedy symetrická a souběžná se zemí). Je to velmi dobrý nástroj pro nalezení, popř. vyloučení problému se špatným vyvážením kopyta. Je zde ale jedna zásadní vada - mediolaterální vyváženost se dá podle RTG snímku posoudit pouze v jednom bodě v nejširším místě kopyta. Rovnováhu ve špici a u patek nelze posoudit.

Druhá vada je, že RTG snímky často nejsou k dispozici. A i když je máme, jsou často staršího data, a i kdyby to byly pouhé dva nebo tři měsíce, je to k ničemu, když máme řešit situaci tady a teď, kdy to může už vypadat úplně jinak. Bohužel se nemůžeme řídit ani podle snímku starého 1 měsíc. Přes všechny tyto problémy, když jsem na pochybách ve věci rovnováhy, první věc, o kterou si řeknu, jsou RTG snímky. Mohou ledacos osvětlit.

2) Měření hloubky střelkových rýh vzhledem k zemi.

Měření střelkových rýh je podrobně popsáno v článku CHODIDLO: https://www.mustang-trim.cz/l/chodidlo-kone/  Střelkové rýhy poskytují velmi důležité informace o stavu vnitřních struktur kopyta, protože míra 9mm ode dna střelkové rýhy ke škáře je u většiny koní velmi konzistentním parametrem. Tudíž střelkové rýhy lze velmi dobře použít k lokalizaci kopytní kosti a kopytních chrupavek. Když tedy střelkové rýhy změříte ve stejném bodě a naměříte stejné číslo na obou stranách kopyta, P3 a kopytní chrupavky budou pravděpodobně dobře vyvážené paralelně se zemí. Já to běžně měřím asi 2,5cm za špičkou střelky a pak v nejhlubším bodě, cca uprostřed rozpěrky. Při měření se snažte držet měřák svisle, anebo na obou stranách ve stejném úhlu, abyste míry neměli zkreslené (někdy je to těžké, ale snažte se).

Figures 1, 2 a 3

Existují dva scénáře, které mohou měření střelkových rýh docela zásadně ovlivnit, a pak budou zjištěné údaje chybné. První situace nastává, když jsou na kopytě současně abscesy střelkové a chodidlové škáry. Střelka a chodidlo se mohou oddělit, a vytvořit falešné chodidlo a falešnou střelku, a tudíž i falešné střelkové rýhy. Naštěstí se pod tím ovšem časem objeví nové chodidlo a odroste nová střelka se správnými a spolehlivými střelkovými rýhami. Falešný materiál chodidla a střelky se odloučí. (doufejme, že až v momentě, kdy budou nové struktury připravené vykonávat svoji funkci v plné síle). Do té doby jsou informace získané z měření střelkových rýh docela k ničemu.

Druhý scénář, který ovlivní míry ve střelkových rýhách nastává, když jsou střelkové rýhy zasažené infekcí hniloby. Hniloba střelky je častá ve středové rýze střelky (vlastně považuji infekci středové rýhy střelky za jednu z nejčastějších příčin kulhavosti u koní - a to nejen proto, že je tak častá, a dost bolestivá, ale také proto, že způsobuje nášlap od špice, což následně vede k přílišnému ztenčení chodidla ve špici, k podotrochloze, narušuje lamelární spojení a ničí klouby, vazy, šlachy a celý pohybový aparát...). Tyto infekce nejsou tak časté v postranních střelkových rýhách, ale mohou tam být. Infekce v hloubce střelkové rýhy se může prožrat až ke škáře, a dokonce i do škáry, což znamená, že následné měření takto postižené střelkové rýhy je opravdu k ničemu. Buďte u měření střelkových rýh obezřetní, pokud pozorujete citlivost, nebo bolestivou reakci při manipulaci ve střelkové rýze, když najdete tvarohovitou hmotu, nebo ucítíte nepříjemný hnilobný pach ve střelkových rýhách. Nepřiměřená hloubka a výrazně černá barva je také podezřelá.

Když pomineme tyto dvě eventuality, posouzení mediolaterání rovnováhy podle měření střelkových rýh je tou nejpřesnější a nejspolehlivější metodou ze všech čtyř. Největší problém tady je, že někdy se nedá dost dobře změřit zadní část kopyta u patek a cenné informace pro nás tak zůstanou skryté, protože se k těm mírám dobře nedostaneme. Někdy jsou totiž střelkové rýhy na měření příliš úzké, takže není jisté, zda jsme skutečně dosáhli až na dno.

Takže i tato metoda sama o sobě nemusí stačit, je pouze jednou z možností, nikoliv jediným ukazatelem a přístupem, jak posoudit mediolaterální vyváženost kopyta a jak dále postupovat k docílení rovnováhy P3 a kopytních chrupavek vůči zemi.

Důležitá poznámka: Vysoce flexibilní kopytní chrupavky mají tendenci se předčasně nastavovat do pozice zatížení, což je pozice, kdy je připravena na typický způsob nárazu do země při došlapu (například s vnější stranou výše u zadní nohy u koně, který často pracuje ve vyšší rychlosti a dosahuje zadní nohou při došlapu vepředu i přes střed břicha při každém došlapu). Takže může být okay, jestliže je jedna chrupavka výš na jedné straně, i když je noha v klidu, odložená ve vaší ruce. Zadní noha se při úderu do země všelijak kroutí a vertikálně deformuje, aby se co nejlépe pohybově přizpůsobila v obratech a na nerovném povrchu - nicméně stále je třeba hledat rovnováhu chodidla, stěn u rozpěrek a patek a ověřit si stejnou tloušťku chodidla pod oběma chrupavkami, i kdyby se zdálo, že necháváte kopyta nevyvážená kvůli této klidové, uvolněné pozici kopytních chrupavek. Nenechte se tím zmást.

3) Korunka (linie chlupů)

Pokud je o koně dobře pečováno, korektně se pohybuje a je dlouhodobě dobře vyvážený, korunka (linie chlupů) bude vpředu rovnoběžná se zemí (při pohledu zepředu od země) a rovněž u patek (při pohledu zezadu od země). Proto je tak časté posuzování vyváženosti kopyt podle korunky. Korunka ovšem může klamat, a klame dost často. Pokud bylo u některé části kopyta časté přílišné zatěžování, nebo příliš dlouhá stěna (což může být způsobeno menším zatížením, používáním, obrušováním té strany), pak korunka může proximálně migrovat (tedy směrem nahoru). Pokud byla určitá část stěny delší dobu méně zatěžována, korunka (linie chlupů) migruje distálně (tedy směrem dolů). Tento rozsah pohyblivosti v korunce - tedy místo, kde by korunka mohla být oproti P3 a kopytním chrupavkám se může lišit v rozsahu i 2 - 3cm.

Tento fakt činí z metody posuzování mediolaterální rovnováhy kopyta podle korunky metodu nejméně spolehlivou. Přesto nám tvar korunky může poskytnout užitečné informace o tom, jak se kůň pohybuje a jak mu vyhovuje předchozí postup při trimu za účelem mediolaterálního vybalancování. Tvar korunky je jedna z prvních věcí, která mě upozorní na případné problémy s vyvážeností kopyt, už když ke mně kůň kráčí při první návštěvě. Ale musíte tento postřeh brát s rezervou a nedělat hned závěry. Buďte stále na pochybách, protože všechno může být jinak, než to vypadá. K ujištění potřebujete své závěry potvrdit ještě jinou metodou.

4) Úroveň chodidla

Koně mají velmi výraznou tendenci k vybudování unifikovaně silného a mozolnatého chodidla po obou stranách kopyta. Navíc, i když z chodidla odstraníte nadbytečný materiál, tedy když z chodidla sejmete vrstvu staré, odlupující se rohoviny až k novému chodidlu s vláčnější texturou, tloušťka chodidla bude opět na obou stranách stejná. U naprosté většiny koní stačí najít tuto úroveň chodidla a podle ní dále balancujete kopyto jednoduše tak, že na obou stranách necháte stejně vysoké patky a stěny u patky a rozpěrky necháte rovněž ve stejné výšce nad úrovní chodidla, tak jak to můžete vidět na obrázcích před a po trimu níže.

Vadou této metody je, že i chodidlo občas klame. Můžeme se setkat např. s přílišným obrusem na jedné straně, nebo s excesivní vrstvou staré rohoviny na druhé straně, tvořící falešné chodidlo, což může vypadat úplně stejně jako nová, mozolnatá rohovina pravého chodidla. Osli, mini- horse (často) a i někteří koně střední velikosti (zřídka) dokáží na kopytě vytvořit nadbytečnou chodidlovou rohovinu, která odmítá zmozolnatět, nebo se jakkoliv změnit při postupném odrůstání od škáry, tudíž je skoro nemožné odlišit pravé chodidlo od nepravé, nadbytečné chodidlové rohoviny. Teď ovšem máte díky ostatním metodám nastavené limity, takže i když budou ve hře tyto výjimky, nemělo by vás to zmást a povětšinou při běžné každodenní práci je úroveň chodidla tím nejlepším indikátorem mediolaterální vyváženosti.

Jak to dát všechno dohromady

Když začínám pracovat na novém koni, na každé jednotlivé noze posoudím všechny informace, které mohu získat ze všech 4 posuzovacích metod. Pozoruji jak se kůň pohybuje, snažím se objevit, zda některou nohu nepokládá asymetricky - ideálně chci vidět obě patky na každé noze dotknout se země simultánně ve stejnou chvíli, při pohybu v klusu na rovné linii. Chci vidět, jak celé kopyto dopadá na zem naplocho při pohybu koně v kroku na rovné linii. Takové pozorování mi poskytne řadu cenných informací. Ale buďte i při tomto pozorování obezřetní - někteří koně totiž dobrovolně preferují nášlap nakřivo, aby se vyhnuli bolesti v chodidle. Tito koně potřebují především vyřešit tento problém, ať už se jedná o cokoliv, ale i tak je třeba posoudit jejich mediolaterální rovnováhu, jako u každého jiného koně.

Když toho nového koně lépe poznám, - a pokud všechny metody souhlasí a není žádný důvod domnívat se, že je ten kůň nevyvážený jak v klidu, tak v pohybu (není zde přílišný obrus žádné stěny, rozpěrky, nebo patky, nevidím stěnu se sukněmi, praskliny, nebo známky podtáčení atd.) - pak většinou použiju k vybalancování kopyta jen úroveň chodidla a provedu pouze udržovací trim. Pokud ovšem zahlédnu nějaký podezřelý tvar, asymetrický obrus, deformaci, nebo odchylku v pohybovém vzorci, okamžitě se vracím ke sbírání všech informací, které mohu získat díky čtyřem výše uvedeným metodám.

Ve zkratce, zpracovávám informace ze čtyř velmi nepřesných zdrojů (z pěti, pokud do toho zahrneme pozorování koně v pohybu) a pak odhaduji stav mediolaterání rovnováhy. Zní to hrozně, já vím, ale funguje to mnohem lépe, než když si zvolíte pouze jakoukoliv jednu z těchto metod. Nakonec, po všem, co zde bylo řečeno, - zdá se, že se mi daří ty případy nevyváženosti úspěšně řešit, takže předpokládám, že je někdy lepší být trochu v nejistotě a hodně přemýšlet, než skálopevně a slepě věřit pouze jedné metodě, která vás pak zklame.

Asymetrická kopyta

Posouzení strmých a šikmých stran kopyta

Při pohledu zepředu a zezadu má mnoho kopytních kostí jednu stranu strmější a druhou šikmější. Stejně tak stěny ve čtvrtích pak budou jedna strmější a druhá více šikmá. Všeobecně vzato - když se tito koně narodili, měli ty kopytní kosti symetrické, tedy na obou stranách byla jak kopytní kost, tak i stěna, ve stejném úhlu. Tato velmi častá asymetrie pramení z toho, jak se ti koně pohybují. Dojde k remodelaci, nebo snad k pohybové adaptaci. Ta strana kopyta, která byla kontinuálně používána (zatěžována) více, se adaptuje (remodeluje) do strmějšího tvaru. Ta strana kopyta, která byla používána (zatěžována) méně, se adaptuje jako šikmější strana.

Střelka se v těchto případech zpravidla odchýlí ze středu kopyta, kdy u strmější (používanější) stěny bude méně chodidla než na druhé (méně používané a šikmější) straně.

Nejčastěji bývá ta strmější (více používaná) strana ta vnitřní (mediální), pokud tedy nemá ten kůň angulární deformity (tedy deformity v úhlech kloubů) - např. sevřený postoj (se špičkami dovnitř) na nižších kloubech končetiny. V těchto případech bude ta strmější strana ta venkovní (laterální). U zadních nohou bude častěji strmější ta venkovní (laterální) strana, protože koně mají často tendenci podkračovat zadníma nohama hodně pod sebe až přes středovou linii břicha a tudíž mnohem výrazněji zatěžují vnější okraje kopyt. Dále to mohou výrazně ovlivnit problémy v kyčli, pánvi, lumbosakrálním spojení, problémy s bolavými zády, které koni zabrání pohybovat se tímto způsobem, pak kůň zase více zatěžuje mediální (vnitřní) stěny zadních nohou, které pak budou v důsledku tohoto vyššího zatížení strmější. Šikmá strana kopyta se zpravidla sukní.

Je třeba tento pohybový vzorec a související stav kopyt rozpoznat, a kopyta upravovat s ohledem na individuální momentální stav každé jednotlivé končetiny. Koně mají neuvěřitelnou schopnost urychlit, nebo naopak zpomalit růst kopytní rohoviny podle momentální potřeby. Ale už nejsou tak dobří, aby zvládli nechat narůst více rohoviny na jedné straně a méně na té druhé. Dochází tedy k tomu, že pokud je některá strana nadměrně zatěžována (a obrušována) růst kopytní rohoviny se výrazně zrychlí pro pokrytí této potřeby, nicméně stěna velmi rychle dorůstá všude, nikoliv pouze tam, kde je toho zapotřebí.

Takže co se stane v důsledku tohoto stavu, kdy jedna strana kopyta je strmější a druhá šikmější? Dorůst stěny bude perfektně nastaven pro tu strmější, více zatěžovanou stěnu, která se rychle obrušuje, a tento dorůst plně pokryje potřeby koně - a tuto stranu pravděpodobně ani nebude třeba moc udržovat, bude se udržovat sama, s minimální potřebou korekce. Ale ta druhá strana bude vykazovat excesivní přerůstání. Výsledkem budou sukně a separace té šikmé stěny, což je velmi obtížné zmenežovat.

Méně zatěžovaná, šikmá stěna zpravidla přerůstá a začne se suknit prakticky přes noc, protože kůň produkuje tolik nové rohoviny, kolik je třeba, aby pokryl potřebu příliš zatěžované, strmější stěny. Je těžké zařídit (a může se to i prodražit) strouhat koně natolik přesně a často, jak je tomu zapotřebí, aby byl trim vždy proveden dříve, než stěna začne opět přerůstat a tvořit další sukně a tím opět prohlubovat separaci. Na to existuje jediná rada - majitel koně se musí sám naučit tuto stěnu držet zkrátka. To je často jediná možnost, protože může být nutné tu stěnu přistrouhnout třeba i každý týden. To může zabránit neustálému boji, kdy se kopyto po 4 týdnech upraví, ale do dalšího trimu zase natolik doroste, že to, co se podařilo upravit je zase zpátky. Jakýkoliv vývoj správným směrem je nemožný. Je to bludný kruh a k ničemu to nevede.

Ale nejužitečnějším trikem pro zbavení se těch sukní je naučit se nepodporovat kopyto v nadměrném růstu. To znamená nikdy netrimovat žádnou část stěny (což se týká i rozpěrek, protože to je v podstatě taky stěna), která není přerostlá. To zní velmi jednoduše, ale je to ta nejtěžší věc ze všeho, i pro zkušeného profesionála. Všichni se snažíme zanechat to kopyto ve stavu, kdy je krásně ohlazené, nablejskané, začištěné, všechno tip top. Nesmíte se nechat unést.

Kterákoliv část kopyta, která není přerostlá, se musí nechat špinavá.

Trimujte vždy pouze to, co je přerostlé. Protože všechno, čeho se dotknete bude růst o to rychleji, a taky všechno ostatní...

Tohle jsem se naučil, když jsem klientům vysvětloval, jak si každý týden svého koně přistrouhnout. Když poctivě trimovali celou stěnu, pak jim to o to rychleji dorostlo zpět. Takže ten týdenní trim pak byl docela pracný, byla tam spousta nové rohoviny. Docela se nadřeli, aby zvládli mezi trimy udržet stěnu krátkou a zabránit tak suknění. Týdenní přistrouhnutí je super věc, a je to ten nejlepší způsob jak zajistit odrost separací a vybudovat perfektní stěnu s pevným lamelovým spojením - ale musíte zásadně strouhat jenom to, co přerůstá. Nikdy víc. Pozorujte místa, kde se kopyto už udržuje samo v konstantní výšce, jak potřebuje, a podle toho upravte zbytek. Podle toho také nejlépe poznáte, kolik stěny ten kůň potřebuje nechat na té druhé, přerůstající straně na daném terénu. Na obrázcích před a po trimu níže na pravé straně na fotce je strana, která se udržuje v dané výšce sama i během šestitýdenního cyklu, nebyla mezi trimy vůbec dotčena. Přerostlá strana (nalevo) se trimovala s ohledem na to, aby byla zachována přiměřená výška stěny nad chodidlem a stejný úhel rollu stěny po celém obvodu. To zpomaluje růst a zajistí nám to možnost rehabilitace separované stěny se sukní tak, aby mohla správně odrůstat i při delších intervalech mezi trimy.

Figures 4 a 5

pokud máte pochybnosti co se týče výšky patek, prostudujte si článek VÝŠKA PATEK: https://www.mustang-trim.cz/l/vyska-patek-rozhodujici-faktory/

Teď ta nejproblematičtější část - vyvážení asymetrických kopyt

Je velmi časté, že tato kopyta s více používanou a méně používanou stranou budou mít kvalitní, dobře spojenou stěnu, na té strmější (více zatěžované) straně, jednoduše proto, že tato stěna nikdy nemá šanci přerůst. Naopak ta méně používaná stěna se bude výrazně separovat a suknit, protože permanentně přerůstá. Abychom umožnili separované straně správně odrůst, je třeba sukně správně odstrouhat, abychom odstranili páčivé síly, působící na stěnu, které ji neustále mechanicky odtrhávají. (mimochodem, jakmile jste schopni identifikovat stranu, která přerůstá proto, že ji kůň méně zatěžuje, můžete si dovolit ji odstrouhat docela agresivně, aniž byste tím koni způsobili diskomfort a riskovali otlaky a bolest - to stojí za zmínku).

Trim, který je potřeba aplikovat, abychom se zbavili separace a sukní (obecně je to odstrouhání stěny na úroveň chodidla a roll celé stěny v patřičném úhlu) zanechá chodidlo bez stěny, vyčnívající nad něj. (často se taky stane, že ta stěna už je díky té sukni na úrovni chodidla, když ke koni přijedu) To ovšem znamená, že velká většina praktiků (a patřil jsem mezi ně po mnoho let taky) ve jménu mediolaterálního vyvážení kopyta tu pevně spojenou stěnu automaticky přestrouhá. Možná víte, že na té zdravé straně s kvalitní stěnou je potřeba nechat 6mm stěny nad chodidlem, ale odstrouháte to, protože chcete to kopyto vyvážit (srovnat) s tou druhou, suknící se stěnou, že? Tím ovšem uměle způsobíte urychlení růstu na obou stranách kopyta a dostanete se do bludného kruhu, kdy je prakticky nemožné zbavit se té sukně.

Abyste se z této pasti dostali, musíte posuzovat každou stranu kopyta zvlášť. To zní fakt divně, já vím. Jenže tohle kopyto stejně nebude zatěžováno symetricky, bez ohledu na to, jak dobře to budete při každém trimu vyvažovat. Navíc, ukazuje se, že na většině terénů, kde se kopyto koně aspoň trochu zaboří, tato křivost nebude způsobovat nevyváženost zatížení, nebo pohybu. Kůň totiž vyvažuje na mnohem větší ploše chodidla a střelky. Těch 6mm stěny nad úrovní chodidla se zaboří do hlíny, bez působení prakticky žádného tlaku. Zkuste si představit, že máte na nohou sněžnice s jednou stranou o 6mm vyšší. Váš pohyb na sněhu to moc neovlivní.

Důležitá poznámka: Tohle neplatí na tvrdém, rovném povrchu. Koně, pohybující se na rovném, tvrdém povrchu potřebují, aby stěny byly prakticky na úrovni chodidla, tak, aby se stěna i chodidlo mohly podílet na nesení váhy.

Poznámka: Ta stěna, co se více sukní a separuje bývá obvykle tou méně používanou a zatěžovanou stranou, ale ne vždy. Přílišné zatížení může někdy způsobit separaci nebo suknění právě té více zatížené strany kopyta. Také, pokud kopytní kost a chrupavky nejsou stabilně udržované v rovnováze se zemí, stěna, patka a rozpěrka se mohou mechanicky separovat, a to právě na té delší (přerostlé) straně, bez ohledu na to, jak kůň nohu zatěžuje. To je další z následků posuzování rovnováhy kopyt podle měření příložníkem nebo posuzování vyváženosti kopyta pouze na nezatížené, visící končetině.

Pozor: Strana, která se dotkne země jako první nemusí být nutně stranou více používanou, nebo zatěžovanou. Nenechte se zmást. Je třeba posuzovat každého koně - a dokonce každou nohu - zvlášť, individuálně a hodně u toho PŘEMÝŠLEJTE.

Jakmile se vám podaří vybudovat na obou stranách asymetrického kopyta zdravou, pevně spojenou stěnu, pak teprve začněte vyvažovat to kopyto normálně, se stejnou výškou stěny, patky a rozpěrky nad chodidlem. Výše uvedený postup je pouze dočasným, krizovým postupem, který nám umožní dostat se z pasti bludného kruhu a zbavit se konečně té separace.

Stranová vyváženost 10-22-04 Pete Ramey editováno 2018

originál: https://www.hoofrehab.com/Balance.html